Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

3. kapitola: Zatloukat, zatloukat, zatloukat

15. března 2018 v 10:59 | Möhre |  Marionette
Naštvaně jsem kráčela chodbami hradu. Možná víc, než jen naštvaně soudě podle toho, jakým obloukem mě lidi obcházeli. Jak mám tady vydržet celé dva roky?! Že je můj otec šílený vím už dlouho, ale tohle je šílenost jiné úrovně, on mě chce opravdu zničit. Nerada to uznávám, ale daří se mu to. Nikdy jsem nebyla konfliktní člověk co se rád hádá, dokonce jsem bývala vždycky spíš samotář... ale tyhle povahové rysy jsou s touto školou v těžké konfrontaci. Jsem zděšená už jen tím, že jsem se o tom tak silně přesvědčila hned první školní den.


Nemám nejmenší tušení jak se mi to povedlo, ale dokázala jsem se dostat do knihovny. Haleluja, snad jediné klidné místo na škole, přesně tohle jsem potřebovala.
Pozdravila jsem knihovnici a vydala se mezi regály najít něco ke zkrácení dlouhé chvíle. Naštěstí jsem docela nenáročný čtenář, přečtu téměř všechno, takže hledání netrvalo dlouho. Prostě jsem popadla první bichli, kterou jsem našla, nějaký román. Na opačném konci knihovny, za všemi těmi regály, jsem našla nenápadné útulné místo. U okna postavený malý stolek a u něj dvě velká křesla otočená zády ke zbytku knihovny, která dodávala pocit soukromí. Usadila jsem se do jednoho z křesel a pustila se do čtení. Už na třetí straně jsem nabyla pocitu, že je to hrozná volovina, nicméně jít hledat jinou knihu se mi chtělo ještě míň, než číst dál, takže jasná volba.
"Můžu si přisednout?" Ze čtení mě vytrhl známý hlas. Vzhlédla jsem od knihy na mile se usmívajícího Remuse.
"Jasně." Kývla jsem na něj s úsměvem a dál se chtěla věnovat knize, avšak po krátké chvilce ticha můj společník opět promluvil.
"Za Siriuse se omlouvám," odmlčel se, když jsem k němu vzhlédla od knihy. Přítmí knihovny a křesla stojící blízko, natočené čelem k sobě by dodávaly mnohem příjemnější a intimnější atmosféru, kdyby tedy Remus nezačal mluvit o tom blbci. "On není špatný člověk, jen občas dělá unáhlené závěry."
"A rýpe... a plete se do věcí, do kterých mu nic není, všimla jsem si." Dodala jsem o něco jízlivěji než jsem chtěla. "Jen nechápu, proč se za něj omlouváš ty, nemáš jediný důvod. Jestli chtěl, mohl se omluvit sám." Trochu jsem zklidnila, přece jen je Remus zatím téměř jediný člověk, který se chová normálně.
"Samozřejmě že mám důvod, je to můj přítel." Dalo mi práci nedat na sobě znát, jak mě tohle jeho tvrzení překvapilo. Jak tihle dva spolu vůbec můžou vycházet? Jsou to naprosté protiklady.
"Aha..."

"Nechceš se jít projít?" Navrhl, když už jsme byli v knihovně docela dlouhou dobu. Venku už byla dávno tma.
"Není už pozdě? Nechci mít problém hned první školní den, popravdě už jsem měla v plánu jít." Řekla jsem popravdě.
Odpovědí mi byl pobavený výraz Remuse. "Jsem prefekt a navíc není problém se vždycky na něco vymluvit." Mrkl na mě. Překvapeně jsem zaklapla knížku. Vím, že se známe jeden den, ale kdo to je a co udělal s Remusem?
"Nebyls to náhodou ty, kdo dneska ve Velké síni předčítal úryvky školního řádu těm malým smradům, co... ani nevím co tam vůbec dělali."
"Musím znát pravidla předtím, než je jdu porušit, nebo ne?"

"Kde jsi byla? Bála jsem se, kde po hradě tě budu v noci hledat..." Přiskočila ke mě Lucy hned co jsem se objevila ve dveřích pokoje. Docela jsem se s Remusem zapovídala, takže jsem přišla těsně před jedenáctou. Naštěstí už teď v noci Buclatá dáma nezpívala, takže nás pustila okamžitě, ale stejně když mě viděla, netvářila se zrovna přívětivě. Co už.
"V knihovně." S klidem jsem ji obešla a po zádech skočila do postele. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, miluju tu úlevu, když si po dlouhém dni lehnu. Kdo taky ne, že?
"Sama?" Přisedla si ke mě se zvláštním úsměvem na tváři brunetka. Nejsem zvyklá na to, že se lidi kolem mě lidi tolik usmívají. Rozeznávám jen tři druhy úsměvů: normální, nepřirozený a ironický - tohle nebyl ani jeden z nich, což mě zmátlo. A to dost.
"Tohle je výslech?," Zmateně jsem se posadila a začala si opatrně rozpouštět vlasy z drdolu. "Byla jsem s Remusem." Odložila jsem velkou stříbrnou sponu na noční stolek, naposledy prohrábla vlasy a už se naplno věnovala své společnici.
"Takže s Remusem říkáš...," Opět se jí na tváři objevil ten úsměv. Přelezla postel a zatáhla závěs asi aby nás Claire neposlouchala, pokud tedy byla ještě vzhůru, a pak se zase otočila ke mě. "Líbí se ti?" Oči jí doslova zářily. Už ten úsměv chápu!
"Cože?" Nedokázala jsem skrýt své překvapení.
"Nedělej, viděla jsem, jak jste se na sebe celý den dívali."
"Známe se jeden den... ani mě nenapadlo nad ním takhle přemýšlet." Zakroutila jsem nad tím hlavou. Jak na tohle vůbec přišla? Nijak jsme se na sebe nedívali. Možná trochu, ale to tak lidi co se znají dělají, ne?
"A líbí se ti?" Narážela dál. Zapřemýšlela jsem se. Vybavily se mi jeho neposedné hnědé vlasy; vlídné a moudré oči, ve kterých to zajiskřilo vždy když jeho kamarádi vymýšleli nějaký plán; jeho roztomilý úsměv; široká ramena a... Do hajzlu.
"Ani ne, není to můj typ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama