Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

Březen 2018

3. kapitola: Zatloukat, zatloukat, zatloukat

15. března 2018 v 10:59 | Möhre |  Marionette
Naštvaně jsem kráčela chodbami hradu. Možná víc, než jen naštvaně soudě podle toho, jakým obloukem mě lidi obcházeli. Jak mám tady vydržet celé dva roky?! Že je můj otec šílený vím už dlouho, ale tohle je šílenost jiné úrovně, on mě chce opravdu zničit. Nerada to uznávám, ale daří se mu to. Nikdy jsem nebyla konfliktní člověk co se rád hádá, dokonce jsem bývala vždycky spíš samotář... ale tyhle povahové rysy jsou s touto školou v těžké konfrontaci. Jsem zděšená už jen tím, že jsem se o tom tak silně přesvědčila hned první školní den.

Srsly, zabte mě někdo...

9. března 2018 v 11:21 | Möhre |  Cigaretové zpovědi
Ha, jsem tu zas a opět si jdu stěžovat na vlastní blbost :D Mám pocit, že to možná píšu jen proto, abych si v tom udělala pořádek a konečně si někam zapsala fakta a lži, ve kterých se sama ztrácím.

Všechno začalo 22. prosincem, kdy jsem dala výpověď v práci a aby mě rodina (rodiče) nesežrala (protože oni by to vážně udělali) řekla jsem, že mám přislíbené místo jinde. Neměla jsem. To jsem ale ještě nevěděla, že najít nornální práci bude tak těžké. Chodila jsem od pohovoru k pohovoru, nic. Doma jsem ale musela uklidnit situaci, tak jsem řekla, že to odložili a nástup je až 1. února, tzn. dala jsem si měsíc, abych pak mohla říct, že jsem si našla něco lepšího. Což se bohužel nepodařilo. Takže momentálně teď si oba mí rodiče + jejich nynější partneři + babička myslí, že pracuju. První dva týdny jsem jezdila na školení do Vítkova, bacha na to a momentálně teď údajně dojíždím do Orlové na cvičnou pobočku, kde bych měla být měsíc. Takhle by ten postup opravdu vypadal, kdyby mě vzali, to je pravda (alespoň něco). Nová práce v nedohlednu a můj čas na cvičné pobočce se pomalu krátí, což je průser protože pak bych měla nastoupit nornálně v místě mého bydliště - což ale znamená že mě tam moje přehnaně aktivní babička bude chtít navštívit. Stejně jako to dělala v mojí minulé práci. A to nesmí, protože by zjistila že tam nepracuju a řekla by to úplně všem, což by byl můj konec.
Nesmím zapomenout zmínit, že jsem taky odporný zbabělec a sráč, protože jsem si celou dobu myslela, že tu práci najdu, a tak jsem otci ani babičce nezvedla ani ten posraný mobil, přibližně tak milionkrát (samozřejmě se záminkou, že se pak vymluvím na hektické období a změnu povolání). Teď jim to ještě vzít nemůžu, protože se nemám na co vymluvit a s pravdou se mi ven zrovna moc nechce... Aby toho nebylo málo, můj otec dělá měšťáka... a chodí zrovna rajon ve kterém bydlím, díky čemuž se pomalu bojím vylézt z baráku aby mě náhodou neviděl.
Taky jsem se málem nechala nachytat mamčinou kamarádkou, která dělá na pracáku, upřímně doufám, že mě nepoznala.

Jsem prostě marná. Zabijte mě někdo, prosím.

Třídní srazy a jiná zklamání

5. března 2018 v 12:29 | Möhre |  Cigaretové zpovědi
Je to čistě osobní zpověď. Koho můj život nezajímá, nemusí to číst radši vůbec. :D

Tak to mám za sebou. První třídní sraz po roce, co jsme ze školy vylezli. Stále se těžko smiřuji s tím, že všichni členové party se rozutekli opačnými směry. Změnili se, všichni jsme se za ten rok změnili. Už nejspíš nikdy nezažijeme stejné bohémské párty... docela mi to chybí.
Vzpomínám, když ještě moje máma jezdila na víkendy do 70 km vzdáleného města za jejím nyní už manželem a nechala mi volný dům. Obvolala se parta, dojeli, každý donesl něco na jídlo a flašku, byla sranda. Nedělali jsme bordel, byli jsme slušní :D
D. byl v kapele, občas jsme zašli, já a má nejvěrnější, na jejich koncert a pak se pokračovalo u mě. Jen my tři si byli nejvěrnější a bylo to super. Teď, když jsme se sešli, měla jsem pocit, že už si snad nemáme co říct. D. mě ani nepozdravil, ale to možná nebude ani tím, že jsme se dlouho neviděli, spíš tím že to je idiot. Pro vysvětlení, pár let zpátky jsme spolu byli na koncertě v Praze, něco jsme spolu měli... něco víc. Dohodli jsme se na tom, že od toho ani jeden z nás víc nečeká, jsme dál kamarádi, hotovo. Týden to bylo v pohodě a pak prostě konec, nějak to ochladlo, ale pořád jsme se bavili. Teď? Proč mě do prdele ignoruje?! :D Nevím, asi na to přišla jeho holka se kterou se teď nedávno rozešel, podle drbů ji podvedl, (a se kterou byl už v době, kdy se to stalo). Jsem z toho zmatená, to on po mě vyjel, ne já po něm.
Má druhá věrná z naší trojice pro jistotu ani na sraz nepřijela. Taky dobrý. Nehledě na to, že mě moc nebavilo poslouchat historky vysokoškolského života mých bývalý spolužáků, když já jsem blbá a nemám ještě ani tu posranou maturitu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se opila se spolužačkou, která je po těžkém rozchodu a v silné depresi a s naším bývalým matikářem/výchovným poradcem. Asi jsem si našla novou věrnou dvojku. Seděli jsme tam a navzájem si vylévali srdíčko nad rumem a naším mizerným životem. Každý z nás ho má mizerný v něčem jiném, tak jsme aspoň nemluvili jen o jednom a tom samém. B. je po rozchodu s klukem, se kterým byla čtyři roky, Péťa (učitel) si logicky stěžoval na pubertální děcka komplikující mu život denně v práci a já nemám pos... maturitu, bez které nemůžu sehnat normální práci. Co si budem povídat, sešly se tři trosky. Aby roho nebylo málo, domů jsem přijela pozdě, což zas naštvalo J. (mého milého), protože on nesnáší když chodím pozdě, nedejbože když piju, protože když si dám víc jak jednoho panáka za měsíc, jsem v jeho očích alkoholik. Wau.
Na závěr? Asi se příště víc rozmyslím, jestli tam vůbec jít, protože jak naschvál, na třídní srazy chodí hlavně lidi se kterými si nemáte co říct. Když už přijdou i ti normální, odejdou tak, aby byli na večerníček doma. Pak opravdu nezbývá nic jiného, že se opít v kroužku zdeptaných lidí, mezi které mimochodem zapadnete moc dobře po tom, co vám ti kamarádi odejdou.
Ponaučení? Více se učit na maturitu, aby mě tak nedeptalo to, že ostatní ji mají. Je to vážně na prdel. + Kdyby se jen velkou náhodu někdy zase stalo, že skončím bez partnera (což doufám že ne, jsme spolu šťastní ♥) - nikdy nespat se svými kamarády i za příslibu, že nadále zůstanete kamarády, dokonce i za předpokladu, že to druhá strana projevila ten zájem. Už vůbec ne, pokud je zrovna ona druhá strana zadaná a už vůbec vůbec ne, pokud je to někdo s kým máte dost společných přátel (budou to totiž vědět všichni a vy ani nebudete vědět od koho, což je na prdel).

Co si budem povídat, on to byl vážně docela drahý večer a vážně úplně na prdel.