Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

Prolog: Dávný idol zůstává dávným

13. října 2017 v 18:06 | Möhre |  Marionette
Je to prolog, takže to je jen takový úvod do děje. Postupem kapitol se hlavní postava vyvíjí, tak se neděste, že je teď tak strohá. Snažila jsem se o vystižení snobských rozhovorů s kterými mám bohužel z vlastní rodiny zkušenosti a fakt jsou nudné, neosobní a tak dále.

Seděla jsem ve svém pokoji a tupě zírala do zdi. Když jsem tu takhle seděla naposledy, přísahala jsem, že už se sem nikdy nevrátím. Od té doby uběhly tři měsíce, pár nových modřin a jsem tu zase. Tentokrát mě otec hledal opravdu dlouho, doufala jsem, že to vzdá, ale překonal se... Merline, jak já to tu nenávidím! Nenávidím tenhle přeplácaný, snobský dům, nenávidím svého otce a jeho neutuchající touhu motat se mi do života a nenávidím i sebe za to, že nejsem schopná s tím něco udělat!

"Za pět minut bude večeře. Slečna je očekávána v jídelně." Objevila se u mě v pokoji skřítka.
"Díky, hned tam půjdu." řekla jsem stroze a skřítka zase rychle zmizela.
Skvělé, momentálně teď bych dělala radši cokoliv na světě, než jít na rodinnou večeři. Nemůžu se dočkat, až si vyslechnu co tentokrát vymyslel jako opatření, to minulé se mu moc nepovedlo. Rychle jsem se převlékla do vhodnějších šatů, abych navíc neposlouchala kázání i na toto téma a vypravila se do jídelny. Otec už tam samozřejmě seděl a četl si noviny, tak jsem si jen potichu sedla naproti němu a čekala co bude dál. Snad nečekal, že to ticho prolomím já, mě vyhovuje. Po tom co zabil matku jsem se zařekla: nebudu poslouchat, uteču a už nikdy před ním neskloním hlavu. Nikdy. Uskutečnit to je mnohem těžší, než jsem myslela, ale stojí to za to. Veřejnosti sice řekl, že to byla sebevražda, ale všichni víme, kde leží pravda.
Otec odložil noviny, což pro mě bylo znamení, že se aspoň můžu pustit do jídla. Konečně.
"Marion..." Prolomil otec ticho po krásných tichých deseti minutách. No, tak to vypadá, že nakonec přece jen nedojím v klidu.
"Ano?" Vzhlédla jsem k němu a zmateně zvedla pravé obočí, když se k ničemu neměl.
"Udělal jsem jistá opatření, aby se tenhle tvůj výlet už nikdy neopakoval." Cha, já to říkala. Tak to jsem zbvědavá s čím vytasí.
"Takže pan Abernathy mě už učit nebude?" Zeptala jsem se jakoby nic, ale uvnitř jsem se klepala nedočkavostí na jeho reakci. Zajímalo by mě, jak dlouho mu vydrží kamenná tvář. Pan Abernathy byl můj domácí učitel, trochu mi pomohl při mém útěku s ochrannými kouzly, aby mě nenašli. Sice mě našli, ale snaha se cení.
Otec po mě hodil vražedný pohled, že by mu docházely nervy takhle rychle?
"Ne, už tě učit nebude," I přes jeho vražedný pohled zněl naprosto klidně. "ale to hlavní co jsem ti chtěl říct je to, že od září nastoupíš do Bradavické školy a odchodíš tam poslední dva roky."
"Cože?!" Vyjekla jsem tak, že jsem se málem zadusila kouskem kuřete. To si dělá prdel, ne? Chtěla jsem sice daleko od něj, ale škola nebyla zrovna to, nad čím jsem přemýšlela.
"Měl jsem to udělat už po tvém minulém útěku, nebaví mě tě neustále hlídat. Máš tady až moc volného času na dělání nepříjemných problémů." Tady jsem ho přestala poslouchat a on prostě mluvil a mluvil a mluvil. Jak se u toho může tvářit jako by se ho to netýkalo? Jako by se vůbec nic nedělo... Co takhle přemýšlet nad novým učitelem?
"Nikam nejedu." Řekla jsem tentokrát už opět s klidem, když jsem zaregistrovala, že otec přestal mluvit.
"Jedeš a je mi absolutně jedno v jakém stavu tam dojedeš, takže si radši rozmysli jak se k tomu postavíš." Poprvé za celou večeři jsme navázali oční kontakt a výraz ani jednoho z nás nebyl zrovna nadšený. Naštvaně jsem svírala příbor a snažila se uklidnit. Tak strašně ráda bych mu řekla ať si políbí prdel, vážně moc, ale jeden výprask už mám dnes za sebou a jsem ráda že mi zabírá lektvar na hojení, i když to pořád dost bolí. Nechci dostat znovu. Položila (třískla) jsem příbor na stůl a rozzuřeně odkráčela do svého pokoje. Otec to nechal překvapivě beze slova. Ani nechci pomyslet na to, co musel udělat Abernathymu, když je na mě teď tak klidný. Až v pokoji jsem ze sebe konečně mohla vyventilovat svůj vztek beztrestně.
Praštila jsem za sebou dveřmi a hodila prvním svícnem, co mi přišel pod ruku, o zeď. Do hajzlu s tím! Posílá mě do školy? Fajn, ale ať nepočítá s tím, že se z ní ještě někdy vrátím do tohodle domu!

Bylo přesně půl jedenácté, když jsme s otcem prošli zdí na nástupiště 9 3/4 . Nechápu proč šel se mnou, nejspíš se chtěl ujistit, že do toho vlaku vážně nastoupím. Prodírali jsme se davem lidí, až jsme konečně našli malý kousek místa pro nás. Osobně bych šla už raději do vlaku, ale otce asi přepadl sentiment.
"Očekávám, že se budeš chovat tak, abys dělala čest našemu jménu.," Fajn, beru to zpět, sentiment nebylo to pravé slovo. "Nezapomeň, že jsi Morgensternová, členka jedné z nejváženějších čistokrevných rodin, nedělej nám ostudu. Jestli se ke mě dostane, že zase děláš problémy, tak si mě nepřej." Jeho výraz byl teď ještě chladnější než obvykle, a to je co říct. Asi si něčeho začali všímat i ostatní, protože se na nás nepokrytě otáčeli.
"Proč, zbavíš se mě, jako's to udělal s mámou?" Rýpla jsem si. Přece jen, co mi před všemi těmi lidmi může udělat? Nic.
"Nemám s tím problém.," Cha. Počkat, cože? "Tímto jsi skončila, uvidíme se o Vánocích." Do hajzlu. Kde je jeho typické zatloukat, zatloukat, zatloukat?
"Jsi naivní jestli čekáš, že se ještě někdy vrátím." Raději jsem rychle vzala kufr, otočila se na patě a hrdě odkráčela do vlaku najít nějaké prázdné kupé. Dokázala jsem si představit jak se asi otec tváří, ale nenacházela jsem odvahu otočit se nazpět. Kdybychom teď byli doma v soukromí, ráně bych se nevyhla. A ne jedné. Cítím, že s mámou jsem to nejspíš trochu přehnala.
Prošla jsem celý vagon a než jsem našla poslední volné kupé, vlak se rozjel. Vážně, je tu všude tak moc lidí. Je to otravné. Když jsem si ukládala kufr, všimla jsem si, že už tu někdo věci má. Smůla, mají tu být a hlídat si místa. Vzala jsem si knihu, sedla si k oknu a užívala si tu chvíli ticha a soukromí. Byla jsem víc než vděčná, že jsem našla klidné kupé. Obzvlášť po tom, co jsem viděla, jak vypadá zbytek vlaku. Celý tenhle vlak je kopa hlučných děcek. Nejspíš mi bude trvat dlouho než si na to zvyknu. Snažila jsem se začíst do knihy, když už jsem si dala takovou práci s tím ji propašovat s sebou z mudlovského světa, ale nešlo to. Hlavou se mi honily jen zoufalé myšlenky a hloupé nápady na to, kam uteču o Vánočních prázdinách, abych nemusela domů. Jen jeden jediný nápad se mi zamlouval. Chci aby mi ode dneška říkali mým druhým jménem. Isabelle Jméno Marion nenávidím už jen kvůli tomu, že mi ho dal otec. Z myšlenek mě probraly hlasy a smích blížící se uličkou k mému kupé. Dveře se otevřely a dovnitř se nahrnuli tři vysmátí kluci.
"Zdravím." Mrknul na mě jeden z nich a posadil se vedle mě. Tvářil se víc než sebevědomě, nejspíš to bude nějaký egoistický idiot, i když s tím jak vypadá, možná se mu nedivím. Jeden z nich vypadal, jako by nikdy neviděl hřeben a ten třetí, ten mi byl asi jediný sympatický, prostě normální milý kluk.
"Ahoj." Řekla jsem stroze a dál se snažila věnovat knize. Doufala jsem, že mu dojde že o konverzaci nestojím. Jemu možná ano, ale tomu neučesanému nejpíš ne, neboť se ujal slova hned co se posadil.
"Ahoj, já jsem James Potter, tohle je Remus Lupin," ukázal na sympaťáka. "A tohle-"
"Sirius Black, těší mě." Skočil mu do řeči příliš sebevědomý krasavec. Počkat...
"Sirius... Black?" Koukala jsem na něj vytřeštěně. Tak jo, vzal mi vítr z plachet. Až když jsem se poprvé dozvěděla o něm, sebrala jsem odvahu utéct od otce, ale vypadá to že ve výsledku je... jiný. Vážně není větší zklamání, než když zjistíte, že váš velký vzor je příliš sebevědomý školní cassanova... nevím to jistě, ale klidně se vsadím že je. Všichni tři na mě zmateně koukali, nejspíš nechápali o co jde.
"Ehmm, to nic.," mávla jsem ledabyle rukou. "Jen jsem si tě představovala trochu jinak. Normálněji." Nenapadlo mě, jak jinak se vyjádřit. Naštěstí to vypadalo, že to nepochopil jako urážku, protože hádka bylo to poslední o co jsem ještě stála.
"Jak normálněji? Jsem normální." Nakrčil trochu obočí. Asi až později si uvědomil můj dovětek, který ze mě vyletěl naprosto bezmyšlenkovitě.
"No...," Nervózně jsem se rozhlédla po kupé, hledajíc pomoc ostatních. Marně. "Vypadáš... že... že si až moc věříš." Vypadlo ze mě nakonec spolu s naoko-zářivým úsměvem. James s Remusem na protějších sedadlech začali pochechtávat, za to Sirius moc pobaveně nevypadal.
"Ha ha ha, moc vtipný od někoho kdo vypadá takhle." Jeho výraz se změnil na odměřený a arogantní. Nemyslím, že jsem řekla něco až tak urážlivého.
"Jako jak?" Prohlédla jsem své oblečení a rukama zkontrolovala drdol jestli drží. Vše bylo v pořádku. Černá sukně dostatečně dlouhá a nepobuřující a i mé, až příliš dlouhé, platinově blond vlasy držely tak jak měly. Snad se mi neroztékal make-up, nejsem na něj zvyklá, ale s monoklem pod okem jsem se první den ve škole uvést nechtěla. Normálně bych si dala lektvar, ale přes prázdniny se moje spotřeba rapidně zvedla a prostě došel.
Black se uchechtnul. "Vidíš, o tom mluvím...," promluvil dřív, než jsem stihla najít zrcátko. "Slečna dokonalá. Z čeho máš komplex že to schováváš pod takovou vrstvou?" Au.
"Nemáš nejmenší tušení o čem mluvíš.," Prskla jsem na něj. "A to co nosím, nemá nic společného s tím, jaká jsem!"
Black se už nadechoval k další kousavé odpovědi, ale Remus ho naštěstí předběhl, aby zachránil situaci, za což jsem mu byla opravdu vděčná.
"Ty ses nám ještě nepředstavila, asi budeš ta nová studentka, že?" Hodil po Siriovi nenápadný pohled, aby se uklidnil, naštěstí to zabralo, protože jsem nechtěla strávit celou cestu hádkou. Myslím že ani nikdo jiný.
"Zapomněla jsem, moje chyba. Jmenuji se Isabelle Morgensternová, těší mě.," Pokusila jsem se o malý úsměv. Tvářili se lehce zaskočeně.
"Tvůj otec by byl určitě nadšený z toho, s kým tu jsi." Ušklíbl se Sirius.
"Ten ať si třeba políbí prdel." Odpověděla jsem mu stejným tónem. Pousmáli jsme se na sebe. Podle jeho výrazu myslím, že spolu možná budeme schopni komunikovat. Snad.

-Pokud zanecháš komentář, učiníš mě šťastnou. Platí to i pro konstruktivní kritiku, ale i kompliment. Díky a měj krásný den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | 14. října 2017 v 15:52 | Reagovat

Moc hezký, zajímavý start :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama