Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

Erich Maria Remarque: Tři kamarádi

13. října 2017 v 8:54 | Möhre |  Čtenářské deníky

Erich Maria Remarque - Tři kamarádi


Literární druh: próza
Literární žánr: román
Slovní zásoba: spisovný jazyk s hovorovými prvky
Čas, prostor: kolem roku 1930, Německo
Hl. téma: přátelství tří kamarádů, kteří prožili 1. světovou válku, vedlejším tématem je láska mezi Robertem a Pat
Kompozice: chronologická, kniha je dělená do kapitol
Vypravěč: Robert, ich-forma

Postavy:
- Robert Lohkamp: vojenský vysloužilec, přátelský, trochu piják
- Gottfried Lenz: šprýmař s blonďatou hřívou
- Otto Koster: z těch tří kamarádů asi nejrozumnější, majitel společné dílny
- Patricie Hollmannová: mladičká dívka, onemocněla tuberkulózou, milá, každého si získá

Děj: Tři nerozluční přátelé-váleční kamarádi pracují společně v autodílně. Otáčí se, jak jen to jde v této nuzné době. Ale i přes všechno, co se děje, neztrácejí smysl pro humor. Jejich velkým dílem a ještě větší chloubou je postarší vozidlo s výkonem toho nejnovějšího - Karel. Díky tomuto závodníkovi se také seznámí s krásnou Patricií. Robert, ve dvoření ne příliš zkušený, se začne o Pat zajímat. I když jejich vztah zpočátku nevypadal závazně, oba si posléze uvědomí, že bez sebe nemohou být. Robert, přítel všech místních prostitutek, člověk, který přežívá ze dne na den, barový hudebník, má skutečně pevný bod. Bohužel každá krása má svůj kaz, nic není dokonalé. U Pat se opět začne projevovat již dříve léčená tuberkulóza. Neděje se nic zvláštního, až když jede Robert s Pat na víkend k moři, kde se objeví první velké chrlení krve. Robert je v šoku, protože o ničem nevěděl, ihned kontaktuje jejího lékaře. Ten doporučí okamžité přemístění do horského sanatoria. Jen pár dní po přestěhování do domu, kde bydlí i Robert, odjíždí Pat do hor. Následuje trojúhelník tragických událostí. Pan Hesse, Robertův soused, se neustále snažil. Ušetřil, co šlo, pracoval a pracoval. A také se hádal s ženou. Ta se jednoho dne rozhodla a odešla bez jakéhokoliv rozloučení. Hesse se trápil, psychicky neunesl ztrátu a oběsil se. Dalším bodem byl Gottfried. Při jedné politické schůzi je zastřelen mladým revolucionářem, kterého čeká odplata oko za oko, zub za zub. Posledním elementem je Pat. Zdálo se, že se její zdravotní stav zlepšuje, ale nečekaně nastal zlom, který se již nedal překonat. Umírala v bolestech, ale měla ve své blízkosti milovanou osobu.

A) společensko- historické pozadí

dění v literatuře: Meziválečná literatura, 1. pol. 20. století, patří do tzv. ztracené generace
další autoři: Hemingway (Komu zvoní hrana, Povídky), Exupéry (Malý princ)

B) autor

život a vlivy: německý spisovatel a dramatik, vystřídal spoustu zaměstnání - automobilový závodník, učitel, agent firmy s náhrobními kameny,… Jeho otec se živil jako vázač knih (nejspíš se právě takto dostal ke psaní)
další literární díla: Vítězný oblouk, Na západní frontě klid

Úryvek

"Podej mi zrcátko," zašeptala pak.
"Proč chceš zrcátko?" řekl jsem. "Odpočiň si, Pat. Věřím, že jsi z toho venku. Už nemáš horečku."
"Ne," zašeptala zborceným, zlomeným hlasem, "podej mi zrcátko."
Obešel jsem postel, vzal jsem zrcátko a upustil jsem je. Roztříštilo se. "Odpusť," řekl jsem. "Taková nešikovnost. Prostě mi vyklouzne z ruky a je na tisíc kusů."
"V kabelce mám ještě jedno, Robby."
Bylo to malé zrcátko z pochromovaného niklu. Přejel jsem přes ně rukou, aby bylo trochu matnější, a podal jsem je Pat. Namáhavě je vyčistila a napjatě do něho pohlédla. "Musíš odjet, miláčku," zašeptala pak.
"Proč? Už mě tu nechceš?"
"Nesmíš mě už vidět. To už nejsem já."
Vzal jsem jí zrcátko. "Tyhle kovové krámy jsou k ničemu, Pat. Jen se podívej, jak vypadám. Bledý a hubený. A přitom jsem opálený a silný. Vždyť to zrcátko je celé křivé."
"Musíš si na mne zachovat jinou vzpomínku," zašeptala. "Odjeď, miláčku. Odbudu si to už sama."
Uklidnil jsem ji. Znovu mě požádala o zrcátko a o kabelku. Pak se začala pudrovat, ubohý, vyzáblý obličej, rozprasklé rty, hluboké, hnědé stíny pod očima. "Jen trošičku, miláčku," řekla a pokusila se usmát, "nesmíš mě vidět tak ošklivou."
"Dělej si, co chceš," řekl jsem, "pro mě nebudeš nikdy ošklivá. Pro mě jsi nejkrásnějšá žena, kterou jsem kdy viděl."
Položil jsem zrcátko a pudřenku stranou a opatrně jsem ji objal. Po chvíli zneklidněla.
"Co je, Pat?"
"Něco tak hlasitě tiká," zašeptala.
"Co? Hodiny?"
Přikývla. "Duní to tolik -"
Odepjal jsem si hodinky ze zápěstí.
Úzkostivě pohlédla na vteřinovou ručičku. "Odlož je -" Vzal jsem hodinky a mrštil jimi o zeď. "Tak, a teď už netikají. Teď se čas zastavil. Roztrhli jsme ho. Už jsme tu jen my dva, ty a já a nikdo jiný."
Pohlédla na mě. Její oči byly neobyčejně veliké. "Miláčku -" zašeptala.
Nemohl jsem snést její pohled. Přicházel z veliké dálky a procházel skrze mne někam do neznáma. "Kamaráde," zamumlal jsem, "můj milovaný, drahý, statečný starý kamaráde,"
Zemřela v poslední hodině noční, než nastalo jitro. Zemřela v těžkých bolestech a nikdo jí nemohl pomoci. Pevně svírala moji ruku, ale nevěděla už, že sjem u ní. Kdesi kdosi řekl: "Je mrtva -"
"Ne," zašeptal jsem, "ještě není mrtva. Ještě mě pevně drží za ruku -"
Světlo. Nesnesitelné, prudké světlo. Lékař. Pomalu jsem rozevřel ruku. Ruka Pat se sezla k zemi. Krev. Ztrhaný udušený obličej. Zmučené strnulé oči. Hnědé hedvábné vlasy.
"Pat," řekl jsem. "Pat."
A poprvé mi neodpověděla.
"Chtěl bych být sám," řekl jsem."
"Neměla by se nejprve -" zeptal se kdosi.
"Ne," řekl jsem. "Odejděte. Nedotýkejte se jí."

Pakm jsem setřel krev. Byl jsem jako ze dřeva. Učesal jsem jí vlasy. Byla studená. Položil jsem jí do své postele a zabalil přikrývkami. Seděl jsem u ní a nemohl na nic myslet. Seděl jsem na židli a hleděl na ni. Dovnitř vběhl pes a usedl vedle mne. Viděl jsem, jak se jí mění obličej. Nebyl jsem s to dělat nic jiného než naprázdno sedět a dívat se na ni. Pak přišlo jitro, a už to nebyla ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama