Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

Charles Baudelaire: Květy zla

13. října 2017 v 11:19 | Möhre |  Čtenářské deníky

Charles Baudelaire - Květy zla


Literární druh: poezie
Literární žánr: básnická sbírka, rozdělena do 6 oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Květy zla, Víno, Vzpoura, Smrt.
Verš: Pravidelný
Mnoho básní je ve formě sonetu.
Znaky tvorby:
Protiklady (krása x ošklivost)
Symboly
Metafory (Vy, hvězda očí mých)
Lyrický subjekt: Autor
Motivy: pesimismus, temno, beznaděj, zničení, krev
Hl. téma: Ukázat krásu v ošklivosti, vlastní nitro, únavu ze společnosti.

A) společensko- historické pozad

Dění v literatuře: Patří mezi francouzské prokleté básníky. Období romantismu a symbolismu, 19. století.
Další autoři: Rimbaud (Opilý koráb), Verlaine (Saturnské básně), Wilde (Cantervillské strašidlo)

B) autor

Život a vliv: vedl bohémský život, dekadent, opovrhoval společností
Další literární díla: Albatros, Exotický parfém, Umělé ráje

Úryvek:

Zdechlina

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

S nohama nahoru jak žena všeho znalá
A potíc jedy zpod žáru,
Nedbale nestoudně dokořán otvírala
Své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za sklalisky nás pozorovala vztekle
Neklidná psice, čekajíc
Na chvilku, kdy se zakousne do rozteklé
Mršiny, z níž teď nemá nic.

- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
Jak tohle svinstvo plné much,
Vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
Vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! Jak tohleto, královno spanilosti,
Svátostmi zaopatřenou
Vás dají do země práchnivět mezi kostmi,
Pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
Polibky žrát vás budou dál,
Že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
Ač dávno tlím jsem uchoval!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama