Vítej!
Ať jsi jsi kdo jsi, pokud zanecháš komentář, okamžitě se staneš mým nejoblíbenějším návštěvníkem. :D

1. kapitola: 1:0 pro klobouk

27. října 2017 v 12:15 | Möhre |  Marionette
"Tady jsi, že mě to nepřekvapuje. Krvezrádci a mudlomilové..." Rozrazily se dveře.
"Co chceš Malfoyi?" Podrážděně jsem se na něj podívala. Všichni tři na nás koukali. Vypadalo to, že jsou příliš zvědaví, než aby se do toho vměšovali.


"Musíme si promluvit." Opáčil stroze. Fajn. Raději jsem se zvedla, tahle konverzace nepotřebuje svědky. Prošla jsem kolem Luciuse, ale jen co jsme byli z dohledu dveří, popadl mě za paži a táhl na konec vagonu, za roh ke dveřím, kde se nikdo nezdržoval. Když už jsem se nemusela soustředit na to, abych s ním udržela tempo a nerozplácla se na podlaze, okamžitě jsem ho od sebe silou odstrčila.
"Au... Co to jako mělo být?" Mnula jsem si bolavou ruku.
"To se ptáš ty mě?," Mračil se. Koho jiného asi. "Teď ve vlaku to ještě nebudu hrotit, ale jestli tě uvidím, jak se s těma třema taháš po škole a budeš mít vážnej problém."
"Aha, jasně, takže ty budeš asi moje nová chůva. Řeknu to takhle, můj otec tu není, tvůj též ne, tak si hleď svého, neotravuj mě a všichni budeme šťastní." Chtěla jsem ho prostě obejít a jít si zpátky sednout, ale on mě sprostě chytil za ramena a přitlačil ke zdi.
"Co to sakra-"
"Takhle se mnou už nikdy nemluv, jasný?" Zavrčel. "Nezajímá mě co si myslíš, prostě když něco řeknu, tak to tak bude!" Ani jsem si neuvědomila jak se to stalo a už jsme tam na sebe řvali.
"Co si o sobě sakra myslíš?! Nejsem malé děcko, abys tak po mě ječel kvůli toho s kým se bavím!"
"Ale chováš se tak! Počkej až budeme ve škole, zmijozel tě vychová."
"Vyliž si Malfoyi." Prskla jsem. V tu ránu mi přiletěla facka. Šokovaně jsem se chytila za tvář. Tohle jsem vážně nečekala. Šok ale rychle vystřídal vztek. Napřáhla jsem se, ale než jsem mu stihla facku oplatit, chytil mě za zápěstí a praštil s ním o stěnu. Au!
"Hej, to stačí!" Ozvalo se za ním najednou. Lucius mě pustil a kousek poodstoupil. Ať už je sebeblbější, zas tak moc, aby tohle dělal před lidma není.
"Uvidíme se ve škole." Zašeptal mi do ucha. "A tohle si smyj, stejně všichni víme, co pod tím schováváš." Dodal ještě a velmi nepříjemně mi po tváři přejel kapesníkem, který vzal Merlin ví odkud. Ošilo mě z toho. Známe se s Luciusem dlouho, nikdy jsme nebyli přátelé, ale tohle mě vyděsilo... a ponížilo. Nikdy nejevil tak přehnaný zájem o to, co se mnou je a teď dokonce tohle? Za tím musí být určitě otec.
"Jsi v pohodě?" Ozval se můj samozvaný ochránce a vyrušil mě z přemýšlení. Rychle jsem si zakryla tvář rukou. Proč to musí být zrovna on? Uznávám, že jsem mu hned ze startu našeho seznámení neřekla nic moc lichotivého, tak proč se plete do mých věcí? Nutně mě potřeboval vidět v tomhle stavu? Bylo to k vzteku.
"Jo, a zvládla bych to i sama, takže bych ocenila, kdyby ses do toho příště nepletl." Chtěla jsem kolem rychle projít, abych si mohla vzít z kupé kabelku a jít si na záchod znovu zamaskovat toho monokla, ale Black se mi postavil do cesty a nenechal mě.
"Stačilo by obyčejné dík, ale v pohodě, nemáš zač." Na chvíli se odmlčel a odsunul mou dlaň z tváře. "To máš z domu?" Palcem lehce přejel po modřině, ale rychle jsem ho odstrčila.
"Nestarej se." Provlekla jsem se kolem něj a šla uskutečnit svůj prvotní plán. Zběsile jsem se přehrabovala malou kabelkou. Díky zvětšovacímu kouzlu jsem tam nacpala neskutečné množství věcí mezi kterými jsem teď nemohla nic najít. Ksakru! Najednou jsem ucítila, jak mi mezi prsty propadla menší lahvička. Byla jsem si jistá, že nic takového jsem tam nehodila. Zvědavě jsem ji vytáhla. Byla to ampulka s lektvarem a k ní připevněný malý vzkaz: "Myslím, že takhle to bude lepší." Ten lektvar jsem poznávala moc dobře, ale kdo ho tam dal? Okamžitě jsem ho do sebe kopla a čekala na účinek, který naštěstí přišel rychle. Měla jsem největší chuť z toho záchodu nevylézt po zbytek cesty, ale už po deseti minutách se začala nejspíš tvořit řada a nějaká nepříjemná sedmačka zběsile bušila na dveře dokud jsem nevylezla. Dámské záchody, co jsem čekala...
"Dobrý?" Zeptal se James okamžitě, co jsem otevřela dveře kupé.
"Hele, jsi hodný, ale nestarej se." Snažila jsem se znít co nejmíň nepříjemně, ale neměla jsem pocit že by mi to šlo. Nemohla jsem si pomoct, ale uviděla jsem Blacka a opět jsem byla naštvaná.
"Jenom se tě zeptal jak ti je, na něj nepříjemná být nemusíš." Zastal se okamžitě svého kamaráda.
"Laskavě se přestaň neustále do všeho plést, nemluvila jsem s tebou." Sáhla jsem po knize a snažila se nevnímat napjatou atmosféru stejně jako to dělal Remus. Šťastný to člověk.
"Za to, že jsem se pletl do tvého pokecu s Malfoyem bys mi měla spíš děkovat." Upřeně mě pozoroval a nejspíš jen čekal, až mi rupnou nervy.
"A za co ti mám jako děkovat?," Povedlo se. "Mohla to být vyřešená věc. Místo toho mě bude otravovat ještě ve škole."
"Vyřešená věc? Musel ti dát fakt pořádnou-"
"Buď zticha!" Zařvala jsem na něj. Dokonce i Remus zvedl pohled od knihy. "Všichni buďte zticha." Dodala jsem, když jsem si všimla že Potter chtěl něco namítat. "Není to vaše věc, nestarejte se a neřešte to, děkuju."
Nejspíš jsem je přesvědčila, protože už na mě po zbytek cesty nepromluvili. Sice nemluvili na mě, ale díky jejich rozhovorům vím teď vše o všech holkách patnáct plus ze školy. Můj první dojem na Blacka nebyl mylný a je to nechutné prase. Potter už dlouhou dobu marně bojuje o srdce své vyvolené - vůbec se nedivím, že stále marně. A Remus? Neprozradil příliš detailů, přišlo mi, že je expert v zahlazování jejich problémů. Ne, že by se jich ale neúčastnil taky.

Zrovna jsme stáli před Velkou síní a profesorka nám vysvětlovala, že až vejdeme dovnitř, tak bude přibližně padesát tisíc lidí sledovat každý náš pohyb dokud ze sebe neuděláme idioty. Řečeno ve zkratce. Měla jsem největší chuť vrátit se zpátky do vlaku a absolvovat cestu tam-zpátky dokud neumřu. Byla jsem už unavená a bála jsem se, že mě klobouk zařadí do zmijozelu. Osud mi ale nepřál, neboť se rozrazily obrovské dveře a profesorka v závěsu s prváky a mnou vešla dovnitř. Většina toho sálu nás opravdu sledovala, což mě docela znervózňovalo, obzvlášť když jsem tam šla s vědomím, že mezi ty prváky moc nezapadám. Naštěstí jsem měla ale to privilegium a mohla jsem jít jakožto nejstarší jako první.
Nejistě jsem se posadila na tu vachrlatou stoličku, která očividně nebyla připravená na to, že si na ni sedne někdo mé velikosti. Ne, že bych byla tlustá, jsem se svou postavou spokojená, tady jde jen o mou velikost úměrnou věku. Samozřejmě.

"Tak.. co s tebou?" Ozval se mi cizí hlas v hlavě. Ani jsem si nevšimla, kdy mi nasadili klobouk na hlavu.
"Cože? To se ptáš ty mě? Myslela jsem že to máš vědět ty..." Není to náhodou jeho práce?
"Hmm... Mrzimor to nebude určitě, skromnost ani vytrvalost nejsou tvé silné stránky a spolehlivost už vůbec ne." Tohle se mě docela dotklo, ale ve své podstatě měl ten klobouk vlastně pravdu.
"Prosím ne zmijozel, ne zmijozel..." modlila jsem se v duchu.
"Nad tím jsem ani nepřemýšlel...," zabrblal jako by to byla samozřejmost. "Dám ti na výběr: havraspár nebo nebelvír?" Na výběr? Nebyli náhodou z nebelvíru ti tři ve vlaku? V havraspáru nikoho neznám, nikdo nezná mě a Malfoy by mi tolik nestál za zadkem... to by byl konečně čas klidu. Tady není co řešit.
"Havraspár, jednoznačně... Havraspár!" radovala jsem se v duchu.

"Nebelvír!" Vypelichaný hadr! Kéž by mě slyšel, ale už jsem ho neměla na hlavě. Říkal, že mám na výběr, nečekala jsem, že to bude chyták. Nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Od nebelvírského stolu se ozval hlučný potlesk a já se vydala najít nějaké volné místo. Snad to nebude tak hrozné. Červenou mám ráda a toho blbce si přece všímat nemusím. Někdo mě chytil za ruku a stáhnul na místo vedle sebe.
"Gratuluju a vítej." Usmál se na mě Remus.
"Děkuju... a děkuju i za místo." Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem sebe. Tolik neznámých lidí a já přímo uprostřed. "Ahoj." Kývla jsem na Blacka, když jsem si všimla, že na mě nepokrytě kouká. Až když rádoby nenápadně podsunul před Pottera minci jsem si všimla i jeho.
"Říkal jsem ti to." Schoval si brejloun peníz do kapsy a spokojeně se u toho usmíval.
"Já vím, opakuješ to furt do kola.." Brblal Black.
"Vsadili se kam tě moudrý klobouk zařadí." Vysvětlil mi Remus. A ten sebestředný blb si nejspíš myslel, že budu ve zmijozelu. Chyba.
"Nemusíš být tak nadšený." Hodila jsem po něm jeden ze svých arogantní pohledů. "Ale cením si toho, že vy jste mi věřili." Nevěnovala jsem mu dál pozornost a poprvé za celý dnešní den jsem se upřímně usmála.

-pokud zanecháš komentář (jakýkoliv), učiníš mě šťastnou :)

Přeju krásný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 uluzeloxahto uluzeloxahto | E-mail | 31. července 2018 v 5:36 | Reagovat

http:/// - .ankor <a href="http:///">.ankor</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama